Zlo, život a lidskost – 2015/16

V akademickém roce 2015-2016 proběhl pod vedením doc. Aleše Nováka v rámci Centra fenomenologického výzkumu badatelský projekt s názvem Zlo, život a lidskost. Ze členů Centra se ho zúčastnili Aleš Novák, Jakub Marek, Milan Hanyš a Martin Vrabec. Tým doplnili Jakub Chavalka, Václav Zajíc, Jakub Šenovský, Ondřej Váša, Tomáš Houdek, David Sajvera a Kateřina Sváčková. Mezižánrový badatelský projekt si kladl za cíl systematické pojednání různých aspektů a významů, ve kterých zlo vystupuje v lidském životě, ba vyšetření toho, není-li život sám v základu zlo/zlý. Práce, konzum, religio, tělesné ustrojení a potřeby, smrtelnost a nemoc, časové vědomí, řeč, paměť, imaginace, jednání, nezávaznost a libovůle („svoboda“), afekty (e. g. strach, úzkost, lačnost, soucit, frustrace, závist etc.), a především lidská pospolitost vůbec (rodina, příbuzenstvo, politika, veřejnost, masovost, všednodennost, agrese, uznání etc.) vykazují aspekty zla, zlo vzbuzují a v člověku ho podněcují, ale zároveň někdy představují i způsoby vyrovnávání se s ním, jeho odvracení, vzdorování mu etc. Finální výstup badatelského projektu se uskutečnil v podobě konference dne 16. února 2017 v sídle katedry obecné antropologie FHS UK v Praze Veleslavíně. Zvláštním hostem koference byl Mgr. Ondřej Sikora, Ph.D. z katedry filozofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Program konference byl následující:

Jakub Šenovský: Místo zla v řádu veškerenstva u Aurelia Augustina.

Jakub Marek: Svoboda ke zlu: pád člověka v Kierkegaardově Pojmu úzkosti.

Ondřej Sikora: Zvrácenost srdce podle Kanta.

Milan Hanyš: Arendtová o radikálním a banálním zlu.

Kateřina Sváčková: Klíčová role sebelásky (amour propre) v Rousseauově pojetí zla.

Martin Vrabec: Svévole a hněv Boží – povaha zla podle F. W. J. Schellinga.

Václav Zajíc: Proč vůle k dobru?

Jakub Chavalka: Rádlo zla.

Tomáš Houdek: Zlo a/nebo poctivost.

Se zlem je to podobné jako s časem podle sv. Augustína: Dokud se na něj nikdo neptá, víme, co to je; ale zeptá-li se nás na něj někdo, nevíme to ani to nedokážeme říct.

[Augustinus Aurelius, Vyznání, XI.14, Praha 1990, s. 391.]

V případě zla se hned vnucují konkrétní příklady (mučení, šoa, teror, zemětřesení atd.), jež ovšem neprozradí nic o jeho případné obecné povaze. Není zlo – při vší hrůze příkladů – vposled spíše jen cosi situačního, a potud banálního? Příklady sice nejsou špatné, nicméně odvádějí pozornost k marginálním detailům, a potud banalitám, a tím zastírají opravdový problém, na který se tážeme. „Příkladné zlo“ je pak jenom karikatura.

Zlo obvykle spojujeme s nesmírným kvantem a se silně otřesnými pocity. Zlo je obvykle něco obrovitého, otřesného, vyvolávajícího nesmírné pocity. Jako by zlo nebylo stavem bytí věcí, ale jen určení kvality lidského jednání a vnímání, přičemž řečená „kvalita“ je určena kvantitou, množstvím, silou, vehemencí kvantitativně obrovitého otřásání pocitů. Zlo samo tedy patrně nebude kvalita, protože zřejmě nemá vlastní esenci (podstatu) ani substanci, nýbrž bude situačním určením kvantity lidského jednání a zkušenosti vyvolávající nesmírné pocity. Pouze člověk zná zlo, koná zlo, trpí zlo. Nikoli svět, ale jenom člověk je zlý. Kvantitativně obrovská míra určitého situačního jednání či jeho výsledek, jež vyvolá v druhých lidech zkušenost otřesných pocitů, se zdá být zlo. Zlo totiž vnímají a vyhodnocují zpětně a až dodatečně ti druzí, vnější oproti probíhající situaci jednání a strádání. Zlo je tudíž patrně mezilidský stav či hodnotící soud v mezilidských situacích a má smysl pouze v pospolitosti vícero lidí. Zlo je vždy veřejné: neexistuje nic jako „privátní“ zlo jenom pro jediného člověka; zlo je dále vždy kvantitativní, a to jak co se týče samotné situace jednání či strádání, tak vnějšího množství lidí, kteří situaci následně jako zlou vyhodnocují. Zlo je tím více zlé, čím více lidí zasáhne, otřese a přiměje dodatečně danou situaci jako zlou vyhodnotit. Opakuji proto, že zlo tedy patrně nebude stavem bytí věcí, nýbrž situačním určením hodnotícími soudy zprostředkované kvality lidského jednání a vnímání, přičemž řečená „kvalita“ je určena kvantitou vyvolávaných otřesných a nesmírných afektů jako i kvantitou zasažených jiných „kolemstojících“ lidí. Zdá se tedy, že zlo je afektivní stav lidské mysli v rámci pospolitosti vícero lidí, a nikoli charakter světa.

Z řečeného, zdá se, vyplývá, že zlo afikuje lidské emoce, kvantitativně je zasahuje a silně jimi otřásá, až z té intenzity „vytváří“ specifickou „kvalitu“, kterou lidé obvykle nazývají „zlo“. Zlo patrně souvisí se zvykem či obyčejem, který je opět veřejnou a veřejně vymáhanou instancí v početné pospolitosti. Zlo, aby bylo opravdu zlé, zřejmě musí být veřejné. Veřejné jsou totiž i lidské afekty, které umožňují sdělitelnost vůči druhým lidem a tím, že nás vydávají druhým a jiným lidem všanc, činí nás i druhé lidi srozumitelnými, čitelnými (což lze, pochopitelně, využít naopak i pro klam). Afekt prozrazuje navenek rozpoložení jedince. Lidské afekty mají pospolitou funkci, a proto zlo spadá patrně do jejich hájemství a má smysl pouze v rámci afektivně-pospolité mezilidské situace.

[Viz nejlépe Bernard Mandeville, The Fable of the Bees: or, Private Vices, Publick Benefits. London 1714.]

Zlo se totiž zdá být afektivní stav člověka, nikoli svébytné jsoucno či charakter bytí světa. Zlo patrně souvisí výlučně s lidským situačním jednáním a strádáním v pospolitosti, s řečí v rámci pospolitosti a myšlením obráceným k druhým lidem. Zlo souvisí se situační aktivitou a pasivitou v rámci kvantitativní (hojné, široké, početné) mezilidské pospolitosti. Moment kvantity je tu klíčový pro to, co činí zlo zlým. Zlo totiž, jak bylo již řečeno výše, souvisí s lidským afektivním hodnocením typu: nesmírnost, exces, otřesnost, intenzita zasaženosti a touto zasažeností kvantitativně intenzivní vyvolaný afekt, který lze veřejně sdílet a následně veřejně jako zlý vyhodnotit. Zlo se zdá být sdíleným a sdělitelným afektivním stavem lidské mysli v rámci veřejné početné pospolitosti. Vždyť o zlu se hovoří pouze veřejně, na veřejnosti před druhými lidmi, pouze tehdy a tam má zlo jakožto afektivní hodnotící soud smysl a oprávnění. Bez sdílení (či jen možnosti sdílení) je zlo irelevantní. Zlo se zdá být čistě veřejné, nikdy není – jak už jsem řekl výše a budu opakovat – soukromé zlo. V tom opět zní motiv kvantity: Protože veřejnost je přeci kvantita sdílení velkého množství lidí. Z toho opět patrně může vyplývat, co též bylo řečeno, a to že zlo zřejmě nebude svébytné (tzn. „pozitivní“) jsoucno s nějakou pozitivně určitelnou povahou, a tudíž bude asi prakticky nemožné nějakou povahu zla uchopit a sdělit. Zlo se totiž zdá být spíše vždy jen situační a k druhým lidem obrácený, relativní, sdílený, kvantitou určený afektivně-hodnotový stav či ohled mezilidského jednání, strádání, řeči a myšlení v rámci veřejné pospolitosti, což je patrně zbytečný pleonasmus. Zlo je pouze v mysli, která je veřejná, obrácená k veřejnosti a s veřejností konfrontovaná. Myslím-li zlo, je to vždy něco souvisejícího s druhými lidmi: Zlo cílí jenom na druhé lidi a týká se výlučně jiných lidí, a to dokonce i tehdy, páchám-li zlo na sobě, protože sebetrýznění je sdělení ostatním lidem. Ovšem myslím-li ho pouze a nezveřejním ho, pak vpravdě žádné zlo není, protože zlo je zlé pouze na veřejnosti a pro ni. Nejsem zlý, jestliže zlo myslím. Zlý jsem pouze, zveřejním-li ho, tzn. konám-li či říkám-li něco zlého veřejně a navenek. Proto se tzv. zlí lidé snaží zlo tajit a skrývat, protože jeho bytostná „kvalita“ a určení jsou veřejné a adresné vzhledem k druhým lidem. Neboť – i v tom se opakuji – pouze člověk coby pospolitá bytost je zlý. Je-li člověk člověkem, musí být ustavičně (i když je ve vězení, klášteře či osamělým filosofem) v rámci pospolitosti a má v možnosti též i zlo. Zlý může být každý člověk, protože jeho veřejná, afektivně hodnotící povaha je situační a každý se může dostat bezděky do situace, kterou kolemstojící veřejnost vyhodnotí jakožto zlou, aniž většinou inkriminovaný člověk tuší, co se mu to přihodilo. Je-li člověk člověkem, může být i zlý, a proto se zdá, že zlo nezmizí, nýbrž bude na světě, dokud na něm bude člověk a lidská pospolitost. Šlo by tedy patrně říci, že člověk a jenom člověk coby pospolitá bytost je původem i cílem zla. Proto je potřeba přestat mít s člověkem soucit a přeceňovat ho. Člověka nikdo nezkazil: Člověk je zlý sám sebou, sám od sebe a sám ze sebe, nakolik je pospolitou bytostí. Snaha vyvinit se ze zla pak obvykle vypadá tak, že zlo jsou „ti druzí“, že zlo je právě veřejnost, která ho eventuálně vyvolává a nespecifikovaným nátlakem vynucuje v lidech a jednotlivcích. Zlo se zdá být výlučně kvalita lidského jednání a strádání v rámci veřejnosti.

Je-li zlo afektivní hodnotící soud, pak ovšem nic neexplikuje, o ničem nepodává vysvětlení (protože samo zlo nemá pozitivní určení ani povahu), nýbrž čistě hodnotí na základě otřesených afektů. Zlo se proto zdá být spíše situačním indikátorem či výsledkem limitního porozumění v situaci kvantitativního otřesu afektivně zasažené a otřesené mysli, resp. situačním indikátorem absence porozumění: Jako zlé obvykle nazýváme, co prostě nechápeme, čemu nelze porozumět, co nelze vysvětlit nebo omluvit. Jako zlé obvykle nazveme, co je nepochopitelné a hlavně nevysvětlitelné a neomluvitelné. Zlo obvykle používáme jako označení v situacích, které omezují porozumění, ve kterých porozumění absentuje a končí, které (si) nedokážeme vysvětlit. Opět v tom zní motiv kvantitativního excesu: Jako zlé nazýváme obvykle, co je nepochopitelné, nevysvětlitelné, neomluvitelné pro svou excesivnost a kvantitu hrůzy, bolesti, utrpení, děsu a bůhví čeho, jako např. šoa, mučení apod. Co totiž obvykle děláme, když něco nebo někoho označujeme jako zlo, jako zlé či jako zlého? Ukončujeme snahu o pochopení stanovením definitivního, ultimátního hodnotového soudu, který zamezuje či ukončuje diskusi. Tím se zlo stává spíše výrazem naší bezmoci. Je-li zlo projevem kvantitativního excesu, pak naše hodnocení něčeho jakožto zlého je rovněž kvantitativní, protože definitivní, ukončující, limitní a ultimátní soud. Na kvantitu zlého mysl odpovídá rovněž kvantitou afektivně hodnotového soudu, ovšem aniž tím mysl cokoli uvolní, prosvětlí, a tedy pochopí. Zlo jako afektivně hodnotící, ultimátní soud vyjadřuje lidskou bezmoc, absenci porozumění a pravděpodobně též i strach pramenící z oné bezmoci a nemožnosti pochopení tváří v tvář situačnímu zlu. Zlo stále bereme za afektivně hodnotící charakter pospolitého lidského jednání a strádání a za jejich dodatečnou situační interpretaci na veřejnosti. Zlo je dodatečné veřejné hodnocení, zlo je zpětný veřejný soud; neexistuje privátní zlo, nýbrž pouze veřejné.

Je-li zlo situační kvalitou lidského jednání a strádání v rámci veřejné pospolitosti, pak by zlo asi mělo též souviset s lidskou svobodou. Spočívá-li tradičně svoboda v rozhodování, je pak zlo něco, pro co lze rozhodnout? Nebo je spíše čímsi, co člověka vždy přemáhá, a tudíž vůči čemu je člověk bezmocný a za co člověk nemůže být zodpovědný? Není pak tedy zlo spíše výrazem lidské bezmoci a nesvobody, než jeho moci a svobody? Souvisí-li zlo s lidskou pospolitostí a veřejností, vůči které je každý jedinec vposled bezmocný, pak často dochází k následně jako zlému vyhodnocovanému jednání právě pod tlakem veřejnosti, druhých lidí a závazků plynoucích z lidské pospolitosti. Je tedy zlo jen reaktivní jednání, nebo se k němu člověk opravdu rozhoduje ze své vůle? Je-li člověk bytost pospolitá a vynucuje-li si veřejnost následně jako zlé vyhodnocované jednání, pak se zdá, že pro veřejného a pospolitého člověka je snadnější a vlastně „přirozenější“ zlo konat, a proto se vnucuje otázka, jak to, že člověk zlo nekoná? V rámci pospolitosti totiž zlo vnáší do světa každý člověk podle sebe, své výchovy, svých předsudků, svých estetických a hodnotových soudů, podle svých žádostí a afekcí, podle toho, co nám bylo veřejností (v podobě rodiny, výchovy, vzdělání, religia apod.) řečeno, vnuceno a ukázáno. Kvůli tomu pak není situačně často možné shodnout se, co je opravdu zlo a zlé. Z toho patrně může opět vyplývat, že žádné svébytné zlo neexistuje: Existuje pouze člověk a jeho strach, vztek, nenávist, závist, nevědomost, cynismus a další pospolité afekty, na základě kterých veřejnost situačně a zpětně vyhodnocuje jednání a strádání jakožto zlé.

Již nyní je ale patrné, že čím více o zlu uvažujeme a mluvíme, tím více, rychleji a snadněji se ztrácí a mizí, až se nakonec zdá, že žádné zlo není. Vršení příkladů zvěrstev, zrůdností, ohavností, škaredosti jen urychlí proces mizení zla, které je zlé pouze v situaci svého momentálního uskutečňování, zatímco v kterémkoli způsobu zpětného tematizujícího odstupu se banalizuje a ztrácí. Příklady zvěrstev vzbudí silný pocit hrůzy, otřesu, odporu, smutku, bolesti, ovšem je to samo o sobě zlo? Je tento navozený pocit zlo či zlý? Platí tedy, co bylo řečeno na úvod: Dokud se na zlo nikdo neptá, domníváme se každý, že to víme. Zeptá-li se nás však někdo na zlo, pak nevíme, nebo blábolíme banality, ať už používáme jakýkoli příklad domnělého „zla“. Čím více usilujeme poznat zlo, tím více se skrývá, mizí a ztrácí. Není právě tímto zlo zlé? Zlo pravděpodobně nemá povahu ani podstatu, není pro svou afektivní situačnost ničím pozitivně stanovitelným ani pojmenovatelným a to je na zlu „to zlé“. Zlo je zlé, protože samo nic není, a přesto se situačně děje v rámci lidské pospolitosti. Myšlením ho neuchopíme, je totiž lidskou bezmocí, neschopností či absencí porozumění; ovšem přesto je potřeba se s ním vyrovnávat, čelit mu a snažit se ho překonávat, když už patrně nelze mu zabránit. Dokud bude člověk člověkem v rámci pospolitosti mnoha jiných lidí, bude i zlo. Je toto nějaký epistemologický vzhled? Není to spíše projev rezignace na poznání? (Tak jako je zlo coby hodnotící soud rezignací na myšlení?) Zlo je zlé, protože se ho myšlení ani jednání nedokáže zmocnit ani jím disponovat. Zlo je zlé, protože člověk je proti němu bezmocný, tak jako je bezmocný vůči veřejnosti a druhým lidem. Zdá se tedy, že zlo je projev lidské bezmoci a nesvobody, tzn. do velké míry se zlo zdá být opravdu jen limitním poznáním a absentujícím porozuměním, když přeci člověku je svět daný pouze na způsob vědomí, poznání, chápání, porozumění a jejich komplementárně deficientních modifikací.

Je to ovšem tak i z pozice „aktéra“ zla? Ten mnohdy ví moc dobře a zřetelně, co a proč dělá, ba většinou je ještě k tomu skálopevně přesvědčený, že dokonce jedná dobře a správně.

[NB. Typickým příkladem je Adolf Eichmann v podání Hannah Arendtové, Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla, Praha 1995.]

Toto domnění je však též defektní, limitní poznání, tzn. rovněž forma výrazu bezmoci a neschopnosti člověka. Co tedy dělá takovýto, veřejností následně jakožto zlý ohodnocený člověk? Nebo jinak řečeno: Čemu dává průchod člověk, když koná čin, který veřejnost následně ohodnotí jakožto zlý? V tom všem patrně zní, že zlo se ukazuje vždy až následně a pouze v dimenzi kvantitativní veřejnosti a jejích dodatečných afektivních hodnotících soudech.

[NB. Z toho se mimo jiné zdá vyplývat, že zlo nijak nesouvisí s pravdou ani nemá pravdivostní relevanci.]

Následný veřejný soud o zlu je vždy kvantitativní a ultimátní, tzn. limitní (bezmocný) a zpětný, veřejný konsensus většiny. Zlo je, zdá se, vždy konsekventní, následné, dodatečné, zpětné, veřejné a pouze kvantitativní hodnotové (nikoli veritativní, nikoli pravdy se týkající) určení situačního lidského jednání a strádání. Zlo bude patrně opravdu jen lidská bezmoc a nesvoboda.

Zlo je zlé tím, že čím více o něm přemýšlíme a mluvíme, tím více uniká, ztrácí se a skrývá. Pochopení zla si každý již neseme s sebou a je předem determinované afektivním a estetickým rámcem, kterého jsme nabyli rozmanitými způsoby (výchova, vzdělání, religio a jeho absence, životní zkušenosti etc.). Kvůli tomu se neshodneme, co je opravdu zlé nebo zlo. Neexistuje nic jako „příkladné“ zlo. Vůbec každý příklad zla (ať sebezrůdnější) toto zlo zase jenom banalizuje a zakryje, protože odvede pozornost. Proto je potřeba provádět deskriptivní analýzu toho, co jako zlé bereme, označujeme anebo děláme. Kdy a na základě čeho např. nazveme nějakou žádost, činnost, bytost jako zlou? Kdy a na základě čeho je zlé nějaké rozhodnutí (intence, motivace), nebo naopak „až“ nějaký čin? Co je momentální (nebo naopak stabilní) instancí, proti které něco jako zlé určujeme? A kdo o ní rozhoduje? (Víme již snad, že veřejnost.)

Zlo je vztahové a veřejné označení a hodnocení, neexistuje privátní zlo „o sobě“, proto by měl být relační, pospolitý a veřejný charakter zla konstantou našeho uvažování. Je to zřejmě proto, že člověk je zóon politikon (živočich pospolitý).

[NB. Locus classicus této představy je Aristotelés, Politika (A 2, 1253 a 2), přel. Antonín Kříž, Praha 1939, s. 4 a 83: „Člověk jest bytost přirozeně určená pro život v obci.“ (Řec.: „ho anthrópos fysei politikon zóon esti.“)]

Sepětí lidské přirozenosti s pospolitou veřejností pak asi rodí zlo jako výlučně antropomorfní (nota bene „politické“ – ovšem v původním smyslu řeckého slova polis) určení. Zlo totiž neexistuje mimo veřejnost a pospolitost dodatečných afektivních hodnocení vztahů lidského konání a strádání. Potud se zlo rodí patrně spolu s morálkou, jež pospolité lidské konání a strádání reguluje, formuje, hodnotí a vymáhá. Bylo by pak možné, a hlavně smysluplné nějaké „mimo-morální“ určení zla? Nevylilo by se tak s vaničkou i dítě?

Učiní-li se ze zla např. ontologický predikát jako např. v gnózi či u Schellinga [srv. F. W. J. Schelling, Filosofické zkoumání svobody, Praha 2010], co bude doopravdy vypovídat? Co pak znamená případné překonání zla? Zřejmě překonání člověka a lidské pospolitosti. Je však takovýto „stav“ lidsky možným způsobem představitelný? Jestliže se zdá, že zlo pokaždé pochází z určitých afektivních stavů, jako jsou strach, vztek, nenávist, závist, pomstychtivost, lhostejnost, cynismus, zoufalství, soucit, bezradnost, bezmoc a jistě i z dalších, pak by pravděpodobně zlo zmizelo až s vymizením lidské podmíněnosti afekty.

[NB. Tím ovšem není řečeno, že by samotné afekty byly zlé, či dokonce zlo. Zlý je výlučně konkrétní člověk.]

Je-li zlo vždy až zpětné hodnocení situačního výsledku lidského konání a strádání, pak se zlo většinou nedá ani odhadnout nebo „chytit od začátku“. Zlo totiž patrně nebude mít nic jako začátek (protože nemá ani svébytnou povahu), na kterém by již bylo rovnou patrné jakožto zlo. Nenápadnost zrajícího zla je jeho eventuálnímu charakteru zřejmě bližší a adekvátnější, nežli kterékoli prvoplánové či cílené zvěrstvo. Na zlu je pravděpodobně zlé i to, jak dobře se tají a skrývá. Když už byla celou dobu řeč o veřejném původu i charakteru zla, bude zlo asi souviset s kompetitivním charakterem lidské pospolitosti, jak ho vzorově popsali Vitruvius a Hobbes.

[NB. Vitruvius, Deset knih o architektuře, II. kniha, kap. 1, §§ 1-7, přel. A. Otoupalík, Praha 2001, s. 63-66. Vitruviem inspirovaný alternativní výklad podává Thomas Hobbes, Leviathan, přel. K. Berka, 2. díl ‚O státě‘, kap. XVII, §§ 1-13, Praha 2009, s. 117-121.]

Byla by to pak zřejmě pospolitá, tedy politická povaha lidské přirozenosti, jež by byla patrně zodpovědná za snad možná „přirozenou“ inklinaci člověka ke zlu? V jakých podmínkách jaké pospolitosti snadno a rychle dojde k probuzení zla v lidech?

[Srv. Philip G. Zimbardo, Luciferův efekt: jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí, Praha 2014. Viz též Christopher R. Browning, Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku, Praha 2002.]

Ale nesvádí se pak zlo na cosi člověku vnějšího a cizího? Právě např. na veřejnost, ideologii nebo „přírodu“? Není to zase jen doklad toho, že zlo se skrývá tím více, čím více se o něm uvažuje, čím více se dokumentuje konkrétními příklady, takže se vytrácí v banálnosti?

Pochopením eventuální povahy zla bychom se tedy měli dozvědět spíše něco podstatného (byť možná ne příjemného) o lidské přirozenosti a jejích limitech.